Dovolená, ta mnou nejmilovanější část roku, je definitivně za mnou. Nedá se nic dělat, bohužel. Všechno krásné jednou končí a mně nezbývá nic jiného než čekat na tu další. A mezitím pracovat, aby na tu další dovolenou byly zase peníze. Protože když už mám takové volno, chci si ho náležitě užívat. A to v mém případě bez peněz nejde. Protože nemám, co se dovolené týká, právě malá očekávání. Neprahnu samozřejmě po luxusu za každou cenu, na který bych neměl, ale přece jenom obvykle musím pustit hodně velký chlup.
O právě uplynulé dovolené jsem byl pochopitelně hlavně v Jižní Africe. Ne proto, že by mě to netáhlo i někam jinam, ale JAR je pro mě cílem číslo jedna. Na tu nedám dopustit a byl jsem tam už tolikrát, že jsem tam skoro jako doma. A to znamenalo pochopitelně sehnat si nejdřív co nejlevnější ještě vyhovující letenky. A kvůli této úspornosti jsem se tam na jih nakonec dostal přes Katar, zemi, o které bych nikdy netušil, že ji někdy navštívím. Ale stalo se. Když jsou jiné letecké společnosti drahé nebo nemají slušná spojení, je i ekonomická třída v Qatar Airways dobrá dost.
Ale nejen Afrikou živ jest člověk. A tak jsem si také dal docela do těla, když jsem po návratu z jižních krajů musel pro změnu otročit na chatě a kolem ní. Tedy nemusel jsem tam otročit, ale když už je to tam jednou moje a chci, aby to tam vypadalo aspoň trochu k světu… A tak byla moje dovolená i ve znamení sekání trávy, zedničiny, pletí záhonů atd. Při čem jsem dostal zabrat víc než v práci. Do které jsem se po té dovolené pochopitelně musel vrátit.
A teď už mohu jenom vzpomínat a těšit se na příští léto. Dá-li bůh a zaměstnavatel, zase si to zopakuji. Protože kdo ví, jak dlouho to budu ještě zvládat. Inu nejsem nejmladší, léta mi nestojí a kdo ví, jak dlouho ještě vydržím sedět tak dlouho, abych zvládl cestu do Jižní Afriky a zpět. A pak práci na zahradě, aby mi měli slimáci a ptáci co žrát.
