Když měl dřív někdo auto, mohl si pískat. Aut u nás bylo málo a byla nedostatková. A tak si jen tak někdo svoje auto nekoupil a musel jezdit autobusem nebo vlakem. Ale v takových hromadných dopravních prostředcích to vypadalo hrozně, bylo jich docela málo a moc dobře nesloužily, takže jsme o to víc chtěli mít auta. Která se ale vyráběla v nedostatečném množství, a ani auta z dovozu ze socialistických zemí to nevyřešila. A tak byly i trabanty na silnicích zdroj trochy závisti.
Tenkrát bylo aut málo. Ale kdo je měl, ten jezdil. Kdežto dneska? Dneska má auto skoro každý a většinou se v takovém autě víc někde stojí než jede. Silnice přece nemůžou růst a přizpůsobovat se. A tak je ta spousta aut ucpává.
Často tedy stojíme v kolonách a naše auto se tam ani nehne. A to je hrůza. Stejně jako je hrůza, že není kde zaparkovat, že se musí jezdit na prohlídky vozu a technickou kontrolu, že se za to i za to další musí hodně platit. A hodně velká hrůza se zažije i ve chvílích, kdy dojde k nehodě. To je perná chvíle i pro ty, kdo havarovali, i pro ty další, kdo nemají jak kolem takové bouračky projet.
A tak by to asi chtělo provoz na silnicích omezit. Aby se tam dalo jezdit, ne jenom popojíždět a každou chvíli někde stát, aby se nestávalo tolik nehod a nebyly tak bolestivé ztráty majetkové i třeba ty na zdraví a životech. Ale na to si asi nikdo u nás netroufne. Politici chtějí, aby je lidi volili, a proto provoz neomezí. Ať si každý stojí kde chce a jede do svého cíle klidně i celou věčnost.
A co mi na tom vadí ještě? Kromě ztráty času, peněz a nervů a vzniku možného nebezpečí? Klidně i to, že se zásoby ropy tenčí. A až dojde ropa, kterou teď spalujeme zbytečně v kolonách, všechno se zastaví. A pak bude zas možné jezdit. Ale ne auty. A budeme si představovat, jak by se to po prázdných vozovkách uhánělo.